Asertivita patří mezi klíčové komunikační dovednosti současnosti. Ve školách, vzdělávacích institucích i běžném pracovním životě pomáhá zvládat konfliktní situace, nastavovat hranice a současně zachovávat respekt k druhým lidem. Přesto bývá často zaměňována za tvrdost, neústupnost nebo naopak za „slušné mlčení“. Ve skutečnosti představuje schopnost otevřeně a přiměřeně vyjadřovat své potřeby, názory a emoce bez manipulace a agrese. 

Definice: Otevřený, mírný, vlídný, ale pevný postoj, aktivní projevení názorů pramenících z vědomí vlastní ceny. 

Jedním z nejznámějších konceptů asertivity je tzv. Asertivní desatero, které vychází z práce psychologa Manuela J. Smithe a jeho knihy When I Say No, I Feel Guilty (1975). Desatero představuje soubor základních práv člověka v komunikaci. Jeho smyslem není podporovat sobectví, ale zdravé sebevědomí a odpovědnost za vlastní jednání. 

Asertivní desatero zahrnuje několik principů, které člověku připomínají, že má právo:

1. posuzovat vlastní chování a nést za něj odpovědnost,   

2. říci „ne“ bez pocitu viny,  

3. změnit názor,   

4. dělat chyby,  

5. nenabízet výmluvy,  

6. právo říci: „je mi to jedno“, 

7. požádat o vysvětlení,   

8. nerozumět všemu,  

9. nebýt dokonalý,   

10. rozhodnout se, zda převezme odpovědnost za problémy druhých.  

Na první pohled mohou tato práva působit samozřejmě. V praxi však mnoho lidí jedná opačně – bojí se odmítnout další úkol, omlouvají se za vlastní názor nebo přijímají odpovědnost za emoce ostatních. 

Asertivita ve školním prostředí 

Ve vzdělávání má asertivní komunikace zásadní význam. Pedagogové se denně pohybují mezi požadavky vedení školy, rodičů, žáků i kolegů. Bez schopnosti jasně komunikovat může snadno docházet k přetížení a frustraci. 

Typickým příkladem je situace, kdy učitel dostane další administrativní úkol, přestože je již časově vytížený. Pasivní reakce vede k přijetí úkolu navzdory přetížení. Agresivní reakce může vyvolat konflikt. Asertivní odpověď však umožňuje situaci řešit věcně: 

„Rozumím, že je úkol důležitý. V tuto chvíli však dokončuji jiné priority. Potřebuji si ujasnit, co má přednost.“ 

Taková formulace neútočí, ale současně chrání vlastní hranice. 

Nejčastější chyby při snaze o asertivitu 

Mnoho lidí si asertivitu plete s nekompromisností. Ve skutečnosti však asertivní člověk respektuje nejen sebe, ale i druhé. Rizikem bývá zejména přehnané vysvětlování. Lidé mají tendenci dlouze obhajovat svá rozhodnutí. Přitom jednoduché a klidné „nemohu“ bývá často dostačující. Dalším rizikem může být omlouvání vlastních potřeb. Například formulace: „Promiňte, že obtěžuji…“, snižuje váhu sdělení ještě předtím, než zazní samotný požadavek. Mezi rizika patří také strach z konfliktu. Asertivita konflikt automaticky nevyvolává. Naopak pomáhá předcházet nahromaděné frustraci, která často vede k pozdějším výbuchům emocí. 

Praktické techniky asertivní komunikace 

Asertivita není vrozená vlastnost, ale dovednost, kterou lze rozvíjet. Mezi nejúčinnější techniky patří: 

Technika otevřených dveří 

Člověk uzná část argumentu druhé strany, aniž by automaticky ustoupil. „Chápu, že vás situace zklamala. Přesto potřebuji dodržet stanovená pravidla.“ 

Gramofonová deska 

Klidné a opakované sdělení vlastního stanoviska bez emocí. „Rozumím, ale dnes již další práci převzít nemohu.“ 

Já-výroky 

Místo obviňování popisujeme vlastní zkušenost. Místo: „Nikdy mě neposloucháte.“ lze říci: „Mám pocit, že můj názor nezazněl.“ Právě já-výroky významně snižují obranné reakce druhé strany. 

Asertivita a psychohygiena 

Dlouhodobé potlačování vlastních potřeb může vést k psychickému vyčerpání nebo syndromu vyhoření. To se týká zejména pomáhajících profesí, kam pedagogové nepochybně patří. Asertivita proto není jen komunikační technika, ale také součást psychohygieny. 

Psycholog Albert Ellis upozorňoval, že lidé často podléhají iracionálním přesvědčením, například: „Musím být všemi oblíbený.“ Právě tato potřeba bývá častým zdrojem stresu a neschopnosti stanovovat hranice (Ellis, 1962). 

Jak začít s asertivitou v praxi 

Rozvoj asertivity neznamená změnit osobnost během několika dnů. Důležitější jsou malé a opakované kroky: 

• naučit se krátce odmítat,  
• neomlouvat se za vlastní potřeby,  
• mluvit klidně a věcně,  
• uvědomovat si vlastní hranice,  
• přijmout, že nesouhlas není selhání.

Klíčové je také uvědomění, že asertivita není univerzální recept na všechny situace. Některé konflikty vyžadují kompromis, jiné empatii a někdy i schopnost ustoupit. Smyslem asertivity není „vyhrát“, ale komunikovat důstojně a s respektem. 

Závěr 

Asertivní desatero představuje praktický nástroj pro každodenní komunikaci. Pomáhá lidem chránit vlastní hranice, předcházet manipulaci a budovat zdravější vztahy. Ve školním prostředí může významně přispět ke snížení stresu, lepší spolupráci i otevřenější komunikaci mezi pedagogy, vedením školy, rodiči a žáky. 

Asertivita není projevem sobectví ani tvrdosti. Je to schopnost říci: „Respektuji vás, ale současně respektuji i sebe.“ 

Použitá literatura 

• ELLIS, Albert. Reason and Emotion in Psychotherapy. New York: Lyle Stuart, 1962.  
• SMITH, Manuel J. When I Say No, I Feel Guilty. New York: Bantam Books, 1975.  
• VYBÍRAL, Zbyněk. Psychologie komunikace. Praha: Portál, 2005.  
• PRAŠKO, Ján. Asertivitou proti stresu. Praha: Grada, 2007.