Záškoláctví patří mezi časté výzvy, se kterými se školy setkávají. A nejen školy, provázanost je i s dalšími subjekty, zejména s orgánem sociálně – právní ochrany dětí.
Tradičně bývá záškoláctví vnímáno jako porušování pravidel ze strany žáka a selhání rodičů ve výchovných kompetencích. Záškoláctví můžeme také chápat jako signál nerovnováhy mezi nároky školy a vnitřními zdroji dítěte (a jeho rodiny). Jeho příčiny bývají mnohdy rozmanité.
Škola a školní prostředí: nadměrný tlak na výkon, rigidní hodnocení, nejasné požadavky a nedostatek podpory ve třídě může vytvářet pocit ohrožení, demotivace, oslabená či narušená vztahová vazba mezi žákem a učitelem, konflikty se spolužáky mohou vést k tomu, že se dítě vyhýbá škole z důvodu stresové reakce na nezvládnutou zátěž.
Rodina: konflikty v rodině, nedostatečná, zejména citová a emoční podpora rodičů, nadměrné nároky na dítě nebo naopak nedostatek bezpečných hranic, nízké socioekonomické zázemí rodiny, nemoci rodičů jako jsou závislostní chování, psychiatrické diagnózy a závažné dlouhodobé nemoci, nízká výchovná kompetence rodičů, až neplnění povinností vyplývající z rodičovské odpovědnosti.
Individuální faktory: specifické potřeby dětí, poruchy pozornosti, úzkosti, potíže s adaptací atd.
Přístup orientovaný na rozvíjení řešení
Zásadní rozdíl mezi rozvíjením problému a rozvíjení řešení spočívá v zaměření pozornosti. Při orientaci na problém se soustředí pozornost zejména na příčiny, deficitní stránky a rizikové faktory. Mnohdy je však minimální možnost vlivu školy na to, aby se něco změnilo v chování a přístupu rodičů či na socioekonomickou situaci rodiny. Z praxe vyplývá, že se záškoláctvím se potýkají i pedagogové u dětí s nařízenou ústavní výchovou, a to i přes kompetence vychovatelů a jasně nastavená pravidla v rodinných skupinkách.
Oproti tomu přístup orientovaný na řešení klade důraz na zdroje dítěte, tedy na to, co již funguje a na čem lze stavět. Zdroje (dispozice ke změně chování, vlastnosti, schopnosti, dovednosti, zkušenosti atd.), nemusí být zjevné na první pohled. Práce se zdroji dítěte (rodiny) znamená aktivně je vyhledávat, pojmenovávat a posilovat. Klíčové může být kladení otázky namísto „proč to nejde, proč nechodíš do školy“, otázkou „kdy se tomu alespoň trochu daří a co tomu přispívá“. Tímto způsobem můžeme posilovat pocit kompetence a snižovat frustraci a bezmoc dítěte i jeho rodiny.
Mezi klíčové zdroje dítěte (rodiny) patří zkušenost i zažití úspěchu, kdy dítě potřebuje slyšet a zažívat pozitivní podporující zpětnou vazbou, např.: „Všímám si, že při minulém úkolu sis dokázal říct o podporu, byl jsi trpělivý k sobě a ke skupině, umíš hledat kreativní řešení.“ Vidět momenty, kdy dítě do školy přišlo a být zvídavý, co k tomu přispělo, co je nyní jinak. Důležitým motivátorem je také vztahová vazba alespoň s jedním kamarádem, dospělým ve škole. Pozorovat u dítěte, co mu pomáhá při stresových momentech, a zdroje, které má k dispozici vně či uvnitř pro regulaci ve stresu. Rozvíjet jeho silné stránky a pomoci dítěti pojmenovávat jeho kompetence v momentě, kdy se mu daří. Mimo jiné je to způsob, jakým pomáháme dítěti posilovat nové synapse mezi neurony, jeho dosavadní způsoby a reakce, např. pokud čelí úkolu a má tendenci „utíkat nebo se vyhýbat“, pak mohou zeslábnout.
Záškoláctví je na jedné straně problémem, na straně druhé se stává příležitostí pro dítě a rodinu k posílení kompetencí, větší angažovanosti a participaci, podpory naděje v postupnou a udržitelnou změnu.
A na závěr citát od Steve de Shazer:
„Mluvení o problémech vytváří problémy, mluvení o řešeních vytváří řešení.“
„Problém není problém; problém je v tom, jak se na problém díváte.“
