Víc jak třicet let pracuji na škole při psychiatrické nemocnici. Věnuji se dětem a dospívajícím ve věku od 7 do 18 let. Důvodem jejich pobytu v tomto zařízení je okolnost, že psychické potíže, které prožívají, jsou závažné natolik, že vyžadují hospitalizaci
Je obecně známo, že má-li být péče o dítě s psychickými problémy efektní, musí být multidisciplinární. Má na ni participovat pedagog, psycholog, pedopsychiatr (psychiatr pro děti) a také rodič dítěte. Každý z nich má svou exkluzivní a nezastupitelnou roli.
A právě oblasti rodičovské je věnován tento článek. Jeho poselstvím je povzbudit rodiče k tomu, ať výše uvedenou odbornou pomoc (cítí-li potřebu, ale i pouze nejistotu) pro své dítě hledají a hlavně včas. Ať se nenechají odradit faktem, že zejména v dnešní – „postcovidové době“ je situace obzvlášť nepříznivá, čekací doby u dětských psychologů, či psychoterapeutů pracujících s dětmi dlouhé. Ať úsilí najít pomoc pro své dítě nevzdají a řešení situace zbytečně neodkládají.
S rodiči, kteří se dlouho pro dítě prospěšnému postupu vyhýbají, se totiž setkávám nejen v psychiatrické nemocnici, ale také ve své soukromé ambulanci a není jich málo. Nazvala jsem si je: „Rodiče dlouho přešlapující na místě“
Úzkost je definována jako předtucha nebezpečí, předtucha nějaké hrozby.
Tato speciální a ne vzácná kategorie rodičů tak dlouho odkládá řešení poruch chování svého potomka, až je pozdě. Jsem si vědoma síly slova pozdě, a zároveň i toho, že existuje rčení: „Nikdy není pozdě“… Co s tím?
Rodiči přešlapující na místě, mám na mysli ty, kteří už od raného věku svého dítěte tuší, že něco není v pořádku a sami si nalhávají, že to tak není. V lepším případě hledají odpovědi na své otázky u různých odborníků z řad pediatrie, psychologie a pedopsychiatrie i neurologie. Přestože se tito odborníci shodnou a doporučí, jak je vhodné postupovat, rodiče je jednoduše neakceptují. Mnohdy takto uplyne několik let a dítěti se včas nedostane náležitá odborná péče. Ta většinou přichází až v čase, kdy jsou rodiče zcela bezradní.
„Na místě přešlapující rodiče“ jsou též rodiče, kteří dlouho bagatelizují nebezpečné varovné signály v chování svých dětí, jako je například noční toulání se, hrubé nadávky na jejich adresu, vyhrožování, příležitostný kopanec nebo žduchanec,
domácí krádeže, podvodné manipulace s jejich platebními kartami, surové zacházení se sourozenci, podvody s hrami na počítači apod. Na jejich obhajobu od rodičů slýchám, že jsou v pubertě, že to je dnes taková doba apod. V rámci této kategorie se vyskytují též rodiče, kteří odkládají řešení i jiných psychických problémů svých dětí, nejen poruch chování. Setkávám se s dlouhodobým zlehčováním vážných úzkostí dětí, popřípadě „přehlížením“ patologického (chorobného) chování.
Jestliže rodiče nereagují na nežádoucí chování svých dětí, tak ho vlastně udržují.
Jedná se například o nutkavé opakování různých rituálů, nutkavé kontrolování, mytí, sprchování, počítání, řazení předmětů podle přesného postupu…Přestože jim chování jejich potomka „trochu vrtá hlavou“, nechají své dítě několik hodin denně se mýt či sprchovat klidně rok i dva. Nechají se vyhostit z ložnice, protože jejich dítě tvrdí, že je to „ten správný nekontaminovaný“ pokoj, ve kterém jediném může spát. Po příchodu z práce jsou ochotni se vysvléct na prahu a běžet hned do sprchy, aby jejich třináctiletý syn zase „nedělal cirkus kvůli bacilům“…Nepřestává mě udivovat, proč mnohdy inteligentní a vzdělaní rodiče nechávají své dítě tak se trápit. A že to trápení je, o tom není pochyb. Úzkost je definována jako předtucha nebezpečí, předtucha nějaké hrozby. Dítě vlastně prožívá pocit ohrožení, i když reálně aktuálně žádné nebezpečí nehrozí. Úzkost někdy děti až fyzicky bolí – a to doslova. (Úzkost i deprese mohou být manifestovány jako bolest těla.)
„Přešlapující“ rodiče také například dovolí, ať celé týdny nechodí jejich potomek do školy. Dítě argumentuje tím, že se bojí, popřípadě, že ho bolí hlava nebo břicho a rodiče omluvenky píšou a píšou dokola. Na jedné straně ho litují, na druhé jsou nazlobeni. Mnohdy prožívají emoční koktejl a neví, co mají dělat. Nemají to vůbec lehké. Často svádí s dítětem ráno boje, aby ho k odchodu do školy přiměli – prosí, brečí, křičí, vyhrožují, vydírají, pak bohužel rezignují a řešení situace se pohne až poté, co v rodině intervenuje pracovnice OSPOD. (Orgán sociálně-právní ochrany dětí).
Rodiče z této kategorie tolerují každodenní několikahodinové používání počítače nebo mobilu často i v noci.
Popřípadě mnoho měsíců „nevidí“ hustě pořezané zápěstí nebo předloktí své dcery a „neslyší“ její opakované stesky, že se necítí dobře, že by chtěla zajít za psychologem. Jednoduše nezakročí.
Nezakročí, ani v případě, že se syn nebo dcera setkává s nevhodnými kamarády a mají důvodné podezření (a někde hluboko v sobě vlastně jistotu), že jejich potomek užívá návykové látky. To se mnohdy brání slovy, že přece neporuší důvěru mezi sebou a dítětem tím, aby po něm chtěli vzorek moči. Vzpomínám si na situaci, kdy během mé konzultace s rodiči otec zavolal synovi a opatrně se ho zeptal: „Víš, jsem tady s paní terapeutkou a povídáme si, že by bylo fajn, kdybys dal vzorek moči, to je přece jedno, když říkáš, že jsi v pohodě, ne?“ Odpověď: „Běž do pr….“ a bouchnutí telefonem nešlo neslyšet…A tak rodiče čekali dál…
Důvodů, proč „přešlapující“ rodiče nejednají dřív, je zřejmě celá řada. Například vyhýbání se řešení, ve smyslu - když zavřu oči, problém neexistuje. Může se ale jednat i o prožívání studu, že by šli se svým dítětem k psychologovi nebo speciálnímu pedagogovi. Také mohou cítit obavy z výsledku, co by se tam dozvěděli. Důvodem může být jejich velká nejistota, zda to, jak se jejich dítě chová, přece jen není normální. Pochybnosti o tom, jestli oni sami nepřehánějí a nejsou zbytečně přecitlivělí a „hysteričtí“, rozpaky z vlastních rodičovských kompetencí apod. Společným jmenovatelem všech je fakt, že je pro ně z různých důvodů těžké ten správný krok uskutečnit.
Jestliže rodiče nereagují na nežádoucí chování svých dětí, tak ho vlastně udržují. Čím delší dobu bude tento proces trvat, tím pevněji se zafixuje a má tendence se stát trvalým vzorcem chování dotyčného jedince.
Ráda bych proto rodiče, co váhají, inspirovala a pobídla ke konkrétní akci – nepřešlapovat, ale vykročit!
V případě, že jste již kompetentní odborníky navštívili, tak je vhodné začít s realizací příslušných doporučení – už.
V případě, že se nacházíte ve stadiu rodičovské nejistoty – též je dobré vykročit. Vykročit minimálně směrem k nejbližší pedagogicko-psychologické poradně, kde lze problém prokonzultovat. Je-li dítko už školou povinné, lze též například oslovit školní psycholožku či speciální pedagožku a poradit se. Pokud máte zábrany opravdu velké, je možné vytočit číslo kterékoli linky důvěry a vaši situaci probrat. Linky důvěry jsou anonymní a pracovníkem můžete být nasměrováni k optimálnímu řešení.
A jak je to vlastně s úvodním radikálním výrokem: „pozdě“ a nadějeplným rčením: „Nikdy není pozdě“? Já jsem přesvědčena, že platí, raději pozdě, než vůbec.
Představení autorky PhDr. Nora Gavendová je speciální pedagožka a psychoterapeutka s více jak třicetiletou odbornou praxí. Působí na škole při psychiatrické nemocnici, má i svou soukromou praxi, ve které se kromě psychoterapie věnuje i supervizní práci. Externě pracovala téměř 10 let na lince důvěry. V centru jejího profesního zájmu jsou děti, dospívající i dospělí, kteří mají psychické potíže, respektive u kterých byla diagnostikována psychická porucha. Své zkušenosti předává vedením seminářů, workshopů a kurzů pro pedagogy, psychology, zdravotníky, studenty, rodiče či jiné zájemce. Je autorkou publikací: Dialogy ze života dětí s psychickými problémy a Kognitivně-behaviorální přístupy v praxi pedagoga, které vydalo nakladatelství Grada
