Z mezinárodních šetření vyplývá, že Česká republika patří k zemím s nejvyšší mírou autonomie škol, a to prakticky ve všech klíčových oblastech – od organizační, přes personální až po kurikulární. Takto vysoká míra autonomie není v evropském kontextu zcela běžná. Jinými slovy, státní správa i samospráva vstupují do rozhodovacích procesů škol v těchto oblastech jen velmi omezeně.

Na první pohled by se proto mohlo zdát, že role samosprávy v podobě krajů a zejména municipalit je převážně technická či administrativní, spočívající především v přesměrování finančních prostředků z rozpočtového určení daní na školní provoz. Realita je však, zdá se, mnohem pestřejší, jak ostatně naznačují i opakované mediální kauzy.

Přestože platí vše výše uvedené, zřizovatelé mají – nebo mohou mít – na školy zásadní vliv, zejména prostřednictvím své role při výběru a případném odvolávání ředitelů škol. Jsou to také výhradně zřizovatelé, kdo rozhodují o odměňování ředitelů. Ačkoliv se to často explicitně neuvádí, právě prostřednictvím těchto kompetencí mají zřizovatelé významný vliv na podobu školství. Zároveň to však znamená, že nesou odpovědnost za to, jak dobře nebo naopak jak problematicky je škola, kterou zřizují, řízena.

Z hlediska řízení škol jakožto institucí veřejné služby může být toto nastavení poněkud nešikovné. Zřizovatelé disponují velmi silnými kompetencemi vůči ředitelům škol, aniž by měli k dispozici systematické nástroje pro hodnocení kvality jejich práce. Na úrovni zřizovatelů, zvláště u těch menších, pak často chybějí odborníci, kteří jsou schopni posuzovat, do jaké míry školy naplňují své pedagogické cíle. Pedagogické vedení školy, rozvoj výuky, snižování nerovností či práce s učitelským sborem tak pro zřizovatele zůstávají obtížně uchopitelné. Rozhodování se pak nevyhnutelně opírá spíše o administrativní ukazatele, osobní zkušenost či dílčí signály než o ucelený obraz fungování školy.

V žádném případě zde nejde o zobecňování ani o poukazování na jednotlivé „špatné příklady“. Z pohledu vzdělávací politiky je však namístě ptát se, jak se zřizovatelům a školám v takto nastaveném systému daří. Jinými slovy, zda jsou všichni zřizovatelé mateřských a základních škol schopni dostát nárokům, které na ně systém klade, a to včetně těch nejmenších obcí. Připomeňme, že v České republice existuje více než 3 500 zřizovatelů těchto škol.

Výzkumná data ukazují, že odpověď na tuto otázku je velmi různorodá. Zatímco kraje díky profesionálním aparátům často disponují alespoň základním odborným zázemím, u menších municipalit je situace výrazně složitější. Právě zde se nejvíce projevuje napětí mezi silnými formálními kompetencemi a omezenou schopností kvalifikovaně posuzovat pedagogické vedení školy. V takovém kontextu pak snadno vyniknou extrémní situace, které jsou navíc často medializovány.

Z výzkumů známe případy, kdy zřizovatelé obcházejí doporučení odborných komisí a při jmenování ředitelů upřednostňují osobní nebo politické vazby. Tyto kroky dříve či později vedou k nespokojenosti uvnitř školy i v jejím okolí. Na opačné straně spektra pak stojí školy, kde se ředitelé ve snaze udržet si přízeň zřizovatele přizpůsobují jeho očekáváním natolik, že to ovlivňuje jejich rozhodování o směřování školy, o prioritách pedagogické práce i o vztazích uvnitř učitelského sboru. Výzkumná data z prostředí menších obcí přitom naznačují, že nejde o ojedinělé excesy, ale o důsledek systémového nastavení, v němž má zřizovatel výrazný vliv, aniž by byl vybaven odpovídajícími nástroji a odbornou podporou. Ředitelé si tuto nerovnováhu často velmi dobře uvědomují a ve svém rozhodování s ní aktivně počítají. Jak jeden z učitelů popsal situaci v jedné ze škol v dlouhodobém výzkumu: „Většinu rozhodnutí paní ředitelka zvažuje i podle toho, co by na to mohl říct zřizovatel. Ne že by jí něco přímo nařizoval, ale ten vliv je tam pořád přítomný.“ (Sedláček, 2020). Na opačné straně spektra pak stojí případy, kdy snaha „nepokazit vztahy“ se zřizovatelem vede k výraznému přizpůsobování chodu školy vnějším očekáváním. V datech se opakovaně objevuje motiv obavy ze ztráty důvěry zřizovatele, která je spojována s nejistotou ohledně dalšího působení ve funkci. Jeden z respondentů to shrnul lapidárně: „Když je starosta spokojený, je škola v klidu. A to je něco, co si vedení velmi hlídá.“ (Sedláček, 2020).

Z pohledu vzdělávací politiky tak nejde jen o otázku autonomie, ale také o míru předvídatelnosti a srozumitelnosti vztahů mezi vedením školy a zřizovatelem. Tam, kde nejsou jasně vymezené role, kritéria a odpovědnosti, vzniká nejistota, která se promítá do každodenního fungování škol. Debata o roli zřizovatelů by proto neměla být vedena především jako hledání viníků, ale jako snaha lépe nastavit vztahy tak, aby podporovaly stabilní a odborné vedení škol.

"Nejde jen o autonomii, ale o jasné role a odpovědnost; bez nich podpora ani řízení škol nemohou fungovat stabilně a předvídatelně."

Inspirativní mohou být zkušenosti ze zahraničí, kde mezi úrovní státu a jednotlivými školami funguje tzv. střední článek řízení. Takový model se začíná prosazovat i v českém prostředí, zatím však převážně v režimu podpory. Ta je bezesporu potřebná a klíčová, mimo jiné i s ohledem na dlouhodobě problematickou administrativní zátěž škol, která je v českém kontextu mimořádně vysoká. Pokud však podpora není propojena také s jasně vymezenou řídicí odpovědností, zůstává tento model neúplný.

Podpora a řízení přitom nemusejí být chápány jako protiklady, ale jako propojené funkce opřené o profesionální aparát, práci s daty a jasně vymezené kompetence. Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že právě tato kombinace odborného zázemí, odpovědnosti a transparentních pravidel umožňuje vyvažovat autonomii škol s legitimními nároky veřejné správy. Pokud má české školství dlouhodobě fungovat v systému vysoké autonomie, nevyhne se proto otázce, kdo a jak tuto autonomii odborně rámuje. Jasnější vymezení role zřizovatelů, posílení profesionálního mezičlánku a srozumitelnější rozdělení odpovědnosti mohou být cestou k vyšší důvěře ve školství i k ochotě společnosti do něj investovat více veřejných prostředků.

Zdroje:

Gargulák, K., et al. (2023). Role zřizovatele školy v zemích s vynikajícími vzdělávacími výsledky a rovnými šancemi. PAQ Research.
Dostupné z: Role-zrizovatele-skoly-v-zemich-s-vynikajicimi-vysledky-a-rovnymi-sancemi_v01.pdf
Federičová, M. (2019). Mezinárodní srovnání ředitelů škol: České administrativní inferno. Praha: CERGE-EI.
Sedláček, M. (2020). První učitel : K roli ředitele školy v pedagogickém vedení. Brno: Masarykova univerzita. ISBN 978-80-210-9718-6.